Obecná charakteristika Římské doby (Egypt)

Pojem římská doba označuje závěrečnou etapu starověkých dějin Egypta, kdy byl ve statutu provincie součástí teritoria ovládaného Římskou říší. V moci Říma a jeho přímého nástupce, Byzantské říše, byl Egypt s krátkými přestávkami od r. 30 př. n. l. do dobytí Araby v r. 641 n. l.

Dějiny do konce principátu (30 př. n. l. – 284 n. l.)

Připojení ptolemaiovského Egypta k Římské říši bylo vyvrcholením dlouhotrvajících vzájemných vztahů. Bezprostřední příčnou však byla účast Kleopatry VII. v občanské válce mezi M. Antoniem a C. Juliem Caesarem Octaviánem, budoucím císařem Augustem. Tato válka vyvrcholila v r. 31 př. n. l. námořní bitvou u Aktia, kde byli Antonius Kleopatra poraženi. Octaviánus v následujícím roce zaútočil přímo na Egypt a 1. srpna roku 30 př. n. l. vstoupil přímo do Alexandrie.[1][2] Egypt se tak stává římskou provincií. Augustus později ve své politické autobiografii Činy božského Augusta jen lakonicky konstatuje: „Egypt jsem připojil k říši římského lidu.”[3]

Egypt za Augusta (30 př. n. l. – 14 n. l.)

Octaviánus dokázal obsadit Egypt téměř bez odporu a vznik provincie nebyl žádnou radikální změnou poměrů, ale spíše postupným procesem. Nově vytvořená provincie však zdaleka nebyla v klidu. Místodržitelem Egypta se v hodnosti Prefekta (praefectus Aegypti) se stal jeden z Octaviánových vojevůdců, C. Cornelius Gallus.[1][4] Brzy po jeho nástupu do úřadu vypukly, mimo jiné i v důsledku Římany uvalených daní, nepokoje.[2] Otevřené povstání začalo roku 29 př. n. l., nejsilněji v oblasti Théb. Prefekt zareagoval vojenským tažením proti proudu Nilu. Lehkost s jakou dobře organizovaná a zkušená římská armáda postupovala proti živelné vzpoře ilustruje situace právě v oblasti Théb, kde Římané povstání potlačili během patnácti dnů. Cornelius Gallus pokračoval s vojskem až do Asuánu, kde se setkal s vyslanci Merojského království.[2] Průběh svého tažení nechal zaznamenat na trojjazyčnou (latinsky, řecky a v hieroglyfech) stélu nalezenou na ostrově Fílé.[5][6] A právě přehnaná sebe prezentace snad také zavinila pád prvního egyptského prefekta. Ten začal své úspěchy oslavovat tak sebevědomým a okatým způsobem, že tím popudil Augusta, který ho z jeho pozice odvolal, zabavil jeho majetek a poslal jej do vyhnanství. Cornelius Gallus místo stanoveného trestu zvolil sebevraždu. Kromě tohoto tradičního podání, lze ale v antických pramenech nalézt i jiné důvody, které měly vést k neslavnému konci prvního egyptského prefekta. Okolnosti prefektova odvolání tak zdaleka nejsou jasné.[7]

Dosáhnout vojenských úspěchů se pokoušeli i dva následující prefekti, Aelius Gallus a C. Petronius. Na rozdíl od svého předchůdce už ale nemuseli řešit vnitřní neklid a mohli se zaměřit na expanzi římských hranic. Aelius Gallus vytáhl s vojskem proti Nabatejskému království na severozápadě Arabského poloostrova. Toto tažení skončilo neúspěchem. Druhý prefekt, Petronius, se střetl s Merojci, ale dosáhl jen drobných úspěchů. Další egyptští místodržící výbojů zanechali a ve vztahu k sousedům provincie zaujali defenzivní postoj. Po zbytek Augustovy vlády byl v Egyptě klid.[8]

Egypt od Tiberia po Nerona (14 n. l. – 68 n. l.)

Další významné události v dějinách římského Egypta jsou spojeny až s vládou Augustova nástupce Tiberia. Hned v roce 14 n. l., prvním roce své vlády, císař odvolal prefekta Aemilia Recta.[9] Důvodem byl prefektův příliš horlivý přístup ve shánění obilí pro každoroční dodávku obilí do Říma. Na příjezd většího než plánovaného množství Tiberius reagoval již výše zmíněným odvoláním a údajně i komentářem, že má své ovce raději ostříhané, nežli stažené z kůže.[10] Tato událost ukazuje nejen na míru efektivity, jíž byl egyptský úřednický aparát schopen vyvinout, ale také na to, že si císař velmi dobře uvědomoval, co může způsobit nespokojenost v nejlidnatější provincii říše. Ostatně to ani nebylo naposled, kdy musela být přílišná tvrdost provinciální správy korigována zásahem shora.

Podruhé se tak stalo roku 19 n. l., kdy Egypt navštívil císařův synovec Germanicus. Ten byl v té době čerstvě pověřen správou východních provincií a rozhodl se vykonat inspekční cestu po Egyptě, během které zavítal až do Asuánu. Velkou popularitu si vysloužil v Alexandrii, kde pomohl čelit hrozícímu hladomoru tím, že nechal otevřít sýpky, v nichž bylo skladováno obilí připravené k vývozu do Říma. K Alexandrijskému obyvatelstvu se jinak choval velmi přátelsky, takže mu zde byly nabídnuty božské pocty. Ty ale odmítl. Tiberius se nejen těmito, ale i dalšími kroky správce východu logicky cítil ohrožen. Ke konfrontaci však nedošlo, neboť nedlouho poté co navštívil Egypt, Germanicus umírá.[8][2]

I za vlády císaře Caliguly se Egypt stal svědkem významné státnické návštěvy. Židovský král Agrippa však nebyl v roce 38 n. l. v Alexandrii vítaným. Jeho návštěva se stala záminkou pro výbuch pouličního násilí, jež bylo pouze vyvrcholením již delší dobu se zhoršujících vztahů mezi Řeky a početnou židovskou menšinou. Nakonec obě strany vyslaly své delegace k císaři do Říma. Jejich vedení se ujali dva významní Alexandrijští vzdělanci, řecký gramatik Apión a židovský filozof Filón. Rozsouzení se dočkali až od Caligulova nástupce Claudia, který se, jak vyplývá z dochovaného dopisu, pokoušel zachovat ve vztahu obou komunit status quo.[2][11]Do dobrého stavu se začala dostávat ekonomika, která po celé první století n. l. postupně rostla. Římská nadvláda zajistila dostatečný klid pro rozvoj zemědělství, těžby nerostů i obchodu. Podobně jako další dobyté provincie nebyl Egypt Římskou říší pouze využíván, ale sám dokázal využít příslovečného římského míru (pax romana).[10][12] Význam největší římské provincie se plně projevil po smrti posledního vládce Juliovsko-Claudijské dynastie, císaře Nerona, kdy hrál Egypt důležitou roli v boji o moc.

Rok čtyř císařů a vláda Flaviovců (68 n. l. – 96 n. l.)

Rok 69 n. l., v němž došlo ke konfliktu o nástupnictví na císařském trůnu, bývá nazýván rokem čtyř císařů. První dva z nich, Galba a Otho, byli provinční správou i armádou v Egyptě přijati. Proti třetímu, Vitelliovi, se již Egypt aktivně postavil, i když jeho vláda, jak se zdá byla krátkodobě přijata.[8] Provincie se tehdy shodou okolností nacházela ve výjimečné situaci. Prefektem se poprvé stal člen místních elit Ti. Julius Alexander. Zajímavé je také, že pocházel z alexandrijské židovské komunity, byl mimochodem synovcem zmiňovaného filosofa Filóna. V rámci kariérního postupu se ale své víry vzdal. Julius Alexander rozhodně nebyl nevýrazným císařským úředníkem a v nestabilní době své vlády se např. snažil uvolnit daňovou zátěž obyvatelstva.[2][13] Nejvýznamnějším politickým krokem tehdejšího prefekta byl příklon na stranu T. Flavia Vespasiana. Ten byl v Egyptě uznán císařem prvního července, již poté co byl provolán císařem legiemi v Sýrii.[8][13] Později téhož roku Vespasianus jako první císař po Augustovi zavítal do Alexandrie, kde byl podle jedněch přivítán s nadšením, podle jiných s urážkami a posměchem.[2] S podporou významných východních provincií Vespasianus v zápase o trůn již snadno zvítězil.

Nedlouho poté, co se nový císař v Římě pevně chopil moci, se i v Egyptě projevila jeho tvrdá finanční politika, což se pochopitelně setkalo s nespokojeností lidových mas. Dopad daní se podařilo částečně zmírnit Titovi, který setrval na východě říše, aby potlačil židovskou vzpouru v Judeji. Tento úkol i za pomoci egyptských legií završil v roce 70 n. l. dobytím Jeruzaléma.[10] Na jaře příštího roku zamířil do Alexandrie. Titova návštěva byla přijata kladně a císařův nástupce mimo jiné vyjádřil nezvyklý respekt k náboženství Egypťanů, když se zúčastnil zasvěcení nového býka Apida.[2][8]

Toto gesto jako by předznamenávalo rostoucí respekt pro kulturu původního egyptského obyvatelstva a její větší integraci v multikulturní směsi římského impéria. Za císaře Domitiana byly například raženy mince s typy odrážejícími identitu jednotlivých egyptských nomů. Naopak vně Egypta se začaly více šířit některé odtud pocházející kulty, např. Isidy a Serapida. K jejich podpoře přispíval Domitianus osobně.[8]

Století adoptivních císařů (96 n. l. – 192 n. l.)

Následující období, ve kterém vládli tzv. adoptivní císaři, téměř kopírující druhé století n. l., se v celé Římské říši nese ve znamení relativního klidu a vyvrcholení hospodářského růstu. Po něm však následovala stagnace a poměrně rychle i počínající krize.

Téměř po celé období Traianovy vlády byl v Egyptě mír. Klid byl udržen i díky tomu, že Traianus dokázal předejít nepokojům kvůli hladu, tím že snížil daňové zatížení provinčního zemědělství.[10] Na konci jeho vlády však došlo k velkému povstání židovského obyvatelstva. Nevraživost mezi Židy a Řeky, ale také k Římské říši jako celku, se od alexandrijských nepokojů v polovině prvního století opět stupňovala i v souvislosti s válkou, kterou v Judeji vybojovali Flaviovci. Povstání probíhalo ve dvou vlnách v letech 115 až 117 n. l. První povstání bylo lokální a bylo rychle potlačeno. Další nepokoje se do Egypta rozšířily z Kyrenaiky, kde se měl objevit mesiáš. Kromě této provincie a Egypta zachvátilo i Kypr a blízkovýchodní území říše.[11][13] Toto povstání v letech 116 až 117 n. l., i díky tomu, že římské legie byly tehdy zaměstnány válkou s Parthy, přerostlo do rozměrů, které nedovolovaly návrat k původním pořádkům.[2] Židé se dopustili řady masakrů zvláště na řeckém obyvatelstvu. Také se jim podařilo ovládnout okolí Alexandrie, ale samo město zůstalo v rukou Řeků, kteří povraždili celou místní židovskou menšinu. Boje byly nakonec ukončeny jen za cenu vypravení speciálního vojska do postižených oblastí.[11] Rokem 117 n. l. prakticky končí dějiny židovské menšiny v Alexandrii i celém Egyptě.[11][13]

V dalších letech, již za vlády císaře Hadriána, se Egypt musel vyrovnávat s následky nedávných bojů. Sám císař dotoval opravy staveb v Alexandrii, ale i novou výstavbu. Stavěny byly budovy v tradičním egyptském stylu, ale hlavně vznikaly stavby v duchu řecké architektury. Celkově zažívala řecká kultura v Egyptě rozvoj. To se projevilo například na egyptských mincích.[10]

Hadrianus nakonec v roce 130 n. l. v rámci svých dlouhých inspekčních cest po celé Římské říši přijel obdivovat Egypt osobně. Během téměř rok dlouhé návštěvy navštívil Hadrianus Alexandrii a plavil se po Nilu, přičemž navštěvoval významná Egyptská města i pamětihodnosti.[2][13] Hadriánova návštěva byla zvěčněna i na Memnónových kolosech, na které byly vytesány verše složené k této příležitosti básnířkou Julií Balbillou.[14] Císařská návštěva musela být velkolepá a tak představovala pro provincii podstatnou ekonomickou zátěž. Císař cestoval s početným doprovodem, jehož součástí byli i císařovna Vibia Sabina a Hadrianův blízký přítel a snad i milenec Antinoos. Druhému jmenovanému se stala plavba po Nilu osudnou, když se za nám neznámých okolností v řece utopil. Antinoos byl posléze zbožštěn a jeho četné sochy a chrámy je možné nalézt po celém Středomoří. Na počest svého oblíbence také Hadrianus pojmenoval nově založené město Antinoopoli ve středním Egyptě. Nechal také vybudovat cestu, která město spojovala s rudomořským přístavem Bereníké.[2][8][13]

Egypt byl jako římská provincie vždy nakloněn k nepokojům, a tak v roce 153 n. l. opět vypukla vzpoura, při níž byl zabit prefekt.[2] Velká vzpoura vypukla roku 172 n. l. za vlády M. Aurelia. Do literatury vstoupila jako bukolské (pastevecké) povstání. Pro Egypt se neobvykle nejednalo o vyhrocení nálad v Alexandrii, ale mezi původním egyptským obyvatelstvem. Odboj proti vládnoucím skupinám obyvatelstva byl motivován národnostně i nábožensky a do jeho čela se postavil egyptský kněz Isidoros. Vojsko povstalců bylo zpočátku velmi úspěšné a dokázalo vážně ohrozit i Alexandrii. K potlačení povstání bylo vysláno vojsko pod vedením Avidia Cassia, syna bývalého egyptského prefekta. Avidius Cassius nebyl nejprve schopen povstání zvládnout. To se mu podařilo až poté, co byla narušena jednota povstalců . V atmosféře vítězství byl Avidius Cassius v roce 175 n. l. provolán císařem. Egypt se po více než sto letech opět stal odrazovým bodem v boji o císařský trůn. Jeho „vláda” v Egyptě po třech měsících záhy skončila, když byl v Sýrii zavražděn. I tentokrát se však Egypt připomněl jako provincie schopná vynášet muže k nejvyšší moci. Důležitou roli v podpoře vzdorocísaře opět pravděpodobně hrál prefekt.[2][13][15]

Několik neklidných let vyplněných boji způsobilo Egyptu a jeho ekonomice velké škody. Provincie nebyla schopna plnit své závazky a císař Commodus musel z jiných zdrojů nahradit obilí dovážené do Říma.[8][10] Postupný úpadek Egypta jako takového i jeho významu v rámci Římské říše začal.

Severovci a krize třetího století (192 n. l. – 284 n. l.)

I vláda adoptivních císařů skončila neslavně a Římskou říši opět čekalo neklidné období, během něhož se mělo rozhodnout, kdo se chopí moci. Stejně jako v případě Vespasiana, i tentokrát byl provolán císař s podporou dvou nejdůležitějších východních provincií, Sýrie a Egypta. Pescennius Niger se ale prosadit nedokázal a novou vládnoucí dynastii založil L. Septimius Severus.[2][10]

Nový císař se rozhodl provést určité reformy ve správě provincie a Egypt navštívil v prvních letech nového století. Septimius Severus přiblížil regionální správu říšským standardům tím, že přidělil všem nomům a městu Alexandrii status municipia, tedy města se samosprávou. V případě Alexandrie tedy došlo k revokaci dřívějšího Augustova zákazu městské samosprávy.[2] Egypťanům byl nově také umožněn přístup k senátorské hodnosti. Dále přijal Septimius Severus sankce vůči alexandrijským křesťanům.[2]

Přelomem pro všechny římské provincie se stalo Constitutio Antoniniana, kterým bylo přiznáno římské občanství a s ním související práva všem svobodným obyvatelům říše. Tímto opatřením také de facto skončilo rozdělení egyptského obyvatelstva na původní obyvatele, Řeky a římské občany. Toto císařské ustanovení bylo přijato roku 212 n. l. Caracallou, jenž se jinak do dějin Egypta zapsal velmi negativně.[2][8] Ke konci vlády navštívil Alexandrii a za nedostatečně prokazovanou úctu se krutě pomstil. Před městem nechal pobít řeckou mládež a poté své vojáky poslal plenit město.[8][15]Dalšími opatřeními postihl kulturní život města.[2]

Během zbylých dvaceti let vlády severovských císařů pokračoval pokles významu Egypta a pokračoval i rozpad augustovského zřízení provincie. Např. byl poprvé do vysokého provinciálního úřadu jmenován senátor.[10]Po smrti císaře Severa Alexandra se celá říše i Egypt ocitají v hluboké krizi a chaosu.

Dříve důležitá provincie již nemohla v rámci bojů o moc ve třetím století n. l. hrát tak zásadní úlohu jako např. v roce 69 n. l. I přesto dokázal Egypt nalézt a vyslat na zteč své vlastní, i když ne příliš úspěšné, pretendenty na císařský trůn[10][13] a i někteří další císařové jevili o provincii zájem. Významná byla snaha Philippa Araba o reformu provinční administrativy a oživení egyptského hospodářství. Jeho iniciativa se však nesetkala s úspěchem.[2][16] Silně během krize utrpělo hlavní město Alexandrie, které ve třetím století definitivně ztratilo svůj status středomořského centra vzdělanosti, když bylo vypáleno Múseion.[2] Na stavu města se také v polovině století podepsala těžká morová epidemie.[8][10] Za celkového neklidu se v říši a Egyptě obzvlášť začalo rozšiřovat křesťanství. To vyvolalo reakci v podobě několika vln celoříšského pronásledování křesťanů.[8][10]

V druhé polovině třetího století byl Egypt ohrožován nejen vnitřními nepokoji a nestabilitou říše, ale poprvé za dlouhou dobu se také stal terčem vnějších útoků. Za ty byli zodpovědní mimo jiné Belmmyové, kteří napadali provincii od jihu.[10] Větší nebezpečí však pro římskou moc vyrostlo na severovýchodě. V letech 270 až 272 n. l. se totiž Egypt ocitl zcela mimo římskou moc, když byl ovládnut rozpínající se Palmýrskou říší. Císař Aurelianus ale získal ztracená území zpět.[10][13] Ke konci krize provincie nutně potřebovala opětovné nastolení klidu a rozsáhlé reformy, jež se již dříve pokusil uskutečnit Philippus Arabs. Jeho příklad, avšak také bez úspěchu, následovali císařové Aurelianus a Probus. [2]

Dějiny od počátku dominátu (284 n. l. – 641 n. l.)

Diocletianovi se podařilo poměrně rychle ukončit přes padesát let trvající krizi a pevně se chopit vlády, kterou sdílel s dalšími třemi císaři v systému nazývaném tetrarchie.

Diocletianovy reformy (284 n. l. – 305 n. l.)

Egypt zůstával i na konci třetího století n. l. nadále v neklidu. V roce 297/8 n. l. byl dokonce v Egyptě provolán vzdorocísařem L. Domitius Domitianus. To přimělo Diocletiana, aby se do Egypta vypravil osobně a situaci řešil. Stal se tak posledním římským císařem, jenž Egypt navštívil. Poté co oblehl a dobyl Alexandrii, vypravil se plavbou po Nilu až na jižní hranici provincie.[8][13] Na jihu rozhodl o stažení hraničního vojska na sever k Fílé a urovnal vztahy s obyvatelstvem žijícím mimo provincii.[8][13] Konsolidaci hranic doplnilo posílení vojska a jeho reorganizace.[13] To však nebyla jediná reforma, která se země na Nilu dotkla.

Diocletianus reformoval celý systém územního dělení a provinciální správy. Egypt byl v rámci změn rozdělen na dvě provincie. Země na Nilu se dotkla i reforma financí, kterou Egypt ztratil svůj samostatný měnový systém a byl tak přizpůsoben zbytku říše. V provinční administrativě se jako úřední jazyk více prosazovala latina. Vznikly nové úřady, jiné byly reformovány a další zanikly. Změny se projevily i na místní úrovni, kde postupně ztrácely na významu samospráva a zvláště kolektivní instituce. Revidován byl také systém výběru daní.

Poslední léta Diocletiánovy vlády byla poznamenána rozsáhlým pronásledováním křesťanů. Silně christianizovaný Egypt persekuce silně zasáhly. Ve snaze podpořit tradiční náboženství byly postihnuty i jiné kulty, např. manicheismus.[2][13]Pronásledovaní křesťané brzy poté díky císaři Constantinovi vystoupili ze stínu ilegality, ujali se moci a Egypt i celou Římskou říši vedli v nové poslední etapě jejich společných dějin.

  1. ↑ 1,0 1,1 Hölbl G. (2001). A History of the Ptolemaic Empire. London – New York: Routledge.
  2. ↑ 2,00 2,01 2,02 2,03 2,04 2,05 2,06 2,07 2,08 2,09 2,10 2,11 2,12 2,13 2,14 2,15 2,16 2,17 2,18 2,19 2,20 2,21 Capponi L. (2010). The Roman Period, in A Companion to Ancient Egypt. Chichester: Wiley-Blackwell.
  3. ↑ Augustus. Res gestae divi Augusti.
  4. ↑ Herklotz F. (2012). Aegypto Capta, Augustus and the Annexation of Egypt, in The Oxford Handbook of Roman Egypt. Oxford: Oxford University Press.
  5. ↑ Egyptské muzeum v Káhiře, CG 9295.
  6. ↑ Bernand A., & Bernand, E.(1969). Les inscriptions grecques de Philae I–II. Paris: Institut français d'archéologie orientale.
  7. ↑ Hoffmann F. & Minas-Nerpel M. – Pfeiffer S. (2009). Die dreisprachige Stele des C. Cornelius Gallus, in Archiv für Papyrusforschung und verwandte Gebiete, Beiheft 9. Berlin: Walter de Gruyter.
  8. ↑ 8,00 8,01 8,02 8,03 8,04 8,05 8,06 8,07 8,08 8,09 8,10 8,11 8,12 8,13 Hölbl G. (2000). Altägypten im Römischen Reich, Der Römische Pharao und seine Tempel, Band 1. Mainz: Philipp von Zabern.
  9. ↑ Brunt P. A. (2012). The Administrators of Roman Egypt, in The Journal of Roman Studies. London: Society for the Promotion of Roman Studies.
  10. ↑ 10,00 10,01 10,02 10,03 10,04 10,05 10,06 10,07 10,08 10,09 10,10 10,11 10,12 Milne J. G. (1913). History of Egypt under Roman Rule. London: Methuen & Co.
  11. ↑ 11,0 11,1 11,2 11,3 Harker, A. (2012). The Jews in Roman Egypt, Trials and Rebellions, in The Oxford Handbook of Roman Egypt. Oxford: Oxford University Press.
  12. ↑ Gibbs M. (2012). Manufacture, Trade and the Economy, in The Oxford Handbook of Roman Egypt. Oxford: Oxford University Press.
  13. ↑ 13,00 13,01 13,02 13,03 13,04 13,05 13,06 13,07 13,08 13,09 13,10 13,11 13,12 Bowman A. K. (1986). after the Pharaohs, 332 BC–AD 642 from Alexander to the Arab Conquest. Berkeley: University of California Press.
  14. ↑ Bernand A., & Bernand, E.(1960). Les inscriptions grecques et latines du Colosse de Memnon. Paris: Institut français d'archéologie orientale.
  15. ↑ 15,0 15,1 Bagnall R. S. (2001). Roman Occupation, in Oxford Encyclopedia of Ancient Egypt. Oxford: Oxford University Press.
  16. ↑ Parsons P. J. (1967). Philippus Arabs and Egypt, in The Journal of Roman Studies, Vol. 57. London: Society for the Promotion of Roman Studies.
Citováno z „https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Obecná_charakteristika_Římské_doby_(Egypt)&oldid=17379“