Pojem typů v psychologii osobnosti. Hlavní typologické systémy

Typ

Termín psychologický či osobnostní typ označuje sdílenou osobnostní charakteristiku (např. zaměření na vlastní vnitřní svět u introverta) či určitou specifickou kombinaci charakteristik (např. vyšší emoční vyrovnanost a vyšší extraverzi u sangvinika), která je v dané míře vlastní celé skupině lidí a na základě níž se daná skupina lidí liší od jiných skupin osob charakteristických jinými osobnostními znaky. Platí přitom, že členové dané skupiny jsou sice jedineční a v řadě znaků se od sebe liší (např. úrovní inteligence, oblastí zájmů,…), ale zároveň mají něco společného, co je jasně charakterizuje jako skupinu – jako určitý osobnostní typ.[1]

Proti typologiím hovoří námitka, že teorie typu neříká nic víc, než že určití lidé jsou jiným lidem v určitém ohledu podobní. Třídit lidi do typů lze podle různých hledisek a jedinec tak může příslušet k několika typům zároveň.[2]

Od jasného oddělení typů se postupně opouští a typologie tak nahrazuje představa, že typy tvoří krajní hodnoty v kontinuu určitého škálování. Např. nelze říci, že existují lidé pouze hubení nebo tlustí, nýbrž v určité míře hubení apod. Většina lidí žádný typ nevytváří, protože se nenachází na krajních bodech škály příslušné vlastnosti.[1] Ideální typ je extrémním případem daného kontinua, většina lidí ho nedosahuje, ale více či méně se k němu přibližují.[2] Typy, jak je prezentují různé typologie tedy mají nízké praktické (např. psychodiagnostické) využití.[1] Této představě odporuje Mogel, který tvrdí, že přednost typologií spočívá v redukci komplexity. Typologie totiž postihují něco psychologicky významného a to je cenné i za cenu ztráty informace (např.: poskytují informaci o podstatných a primárně definujících osobnostních charakteristikách daného jedince, byť daný jedinec disponuje i jinými vlastnostmi a byť jej nelze pouze na typologické charakteristiky redukovat).[3]

Hlavní typologické systémy

První typologie vznikaly na základě pozorování. Za nejstarší typologii je považováno astrologické třídění lidí podle data jejich narození do dvanácti znamení zvířetníku (3. století př. n. l. babylónští Akkadové). Dále fyziognomická typologie (6. století př. n. l., Pythagoras) a konstituční typologie (19. – 20. století). Později typologické pokusy ustávaly.[1]

Hippokratova humorální typologie

Tato typologie vychází z předpokladu, že v těle každého jedince dominuje jedna ze základních tělesných tekutin (krev, hlen, žluč a černá žluč). Každá z těchto tekutin pochází ze základních prvků přírody (vzduch, voda, oheň, země). Každá tekutina se pojí se specifickým duševním projevem. Na tomto základě rozlišil Hippokrates následující typy:
  • sangvinik – dominuje krev, základní rozpoložení je radost, je příjemný, veselý a společenský, emoce jsou prudké, ale umírněné a krátkodobé, lehce se vzrušuje a lehce se zklidní
  • flegmatik – dominuje hlen, základní rozpoložení je lhostejnost, je klidný, neochvějný, málo citlivý, vyznačuje se nízkou reaktivitou, emoce vznikají pomalu, jsou slabé a krátkodobé
  • cholerik – dominuje žluč, základní rozpoložení je hněv, je vzrušivý, náročný, neustále protestující, neklidní, konfliktní, emoce jsou prudké, silné a dlouhotrvající
  • melancholik – dominuje černá žluč, základní rozpoložení je smutek, opak sangvinika, emoce vznikají pomalu, jsou silné a dlouhotrvající, nálada je pokleslá, reaktivita nízká
Hippokrates je zároveň považován za zakladatele konstituční psychologie, rozlišuje dva typy tělesné konstituce:
  • habitus apoplecticus – malý, plnoštíhlý/svalnatý, hypertonický, dle Hippokratova pojetí náchylný k trombóze a cerebrovaskulárním problémům (špatné prokrvení mozku např. po mozkové mrtvici)
  • habitus phthisicus – štíhlý, vytáhlý, jemný, málo odolný vůči fyzické zátěži, dle Hippokratova pojetí náchylný k tuberkulóze[4]

Typologie Carla G. Junga[5]

Tato typologie byla sestavena na základě srovnávacího studia dosavadních typologií, Jungových klinických zkušeností a jeho teorie psychiky, která rozlišuje čtyři psychické funkce (myšlení, cítění, čití a intuice). Jung rozlišuje lidi koncentrované na sebe a koncentrované na okolí. Toto vztahování je dáno zaměřením životní energie (libida) směrem dovnitř (na subjekt) nebo směrem navenek (na objekt – osoby, věci, vnější aktivity). To v podstatě znamená uzavřenost vůči sociálnímu okolí nebo naopak otevřenost s vyšší potřebou sociálního kontaktu.
  • Introvert – je více zaměřen na svůj vnitřní svět, má bohatou fantazii a představivost – žije intenzivněji vnitřní život, je uzavřený, vnější svět ho spíše obtěžuje (má spíše negativní vztah k vnějším objektům), je spíše pasivní, zdrženlivý, nepřístupný, nespolečenský, nedůvěřivý, váhavý v jednání, ze situace se často stahuje do sebe, má mnoho zábran; na druhou stranu je vůči vnějším objektům „věrnější“ – zachovává s nimi stabilnější vztahy, vnější objekty (např. osoby, věci, zájmy,…) jednoduše neopouští a zprav. se soustředí intenzivněji na jeden z vnějších objektů.
  • Extravert – je více zaměřen na vnější realitu (má spíše pozitivní vztah k vnějším objektům), je společenský, otevřený, přístupný, činorodý, závislý na mínění ostatních, adaptabilní a prakticky založený; vnější objekty zároveň relativně snadno a rychle střídá a opouští
Oba tyto postoje ke světu jsou komplementární – jeden dle Junga v nevědomí kompenzuje ten druhý. Vědomá introverze je kompenzována nevědomou extraverzí a naopak. Nevědomý protipól je však dle Junga u daného jedince vždy máme diferencován, méně rozvinut – přesto však na chování a prožívání jedince působí, nicméně v primitivnější a méně kultivované a kontrolované podobě. Existují varianty typů, které jsou dány dominancí jedné z psychických funkcí v introvertním nebo extravertním základu (např. extravertně myšlenkový typ).
Eysenckova typologie
Teorie extravertních a introvertních typů byla podpořena Eysenckovou faktorovou analýzou, jedná se zatím o nejspolehlivější charakteristiky osobnosti.[1]

Psychometrická typologie Hanse Eysencka[6]

Tato typologie vychází z faktorového šetření osobnosti. Individuální variace chování a psychiky je dle této typologicky orientované teorie způsobena malým počtem počet primárních faktorů – určitých hypotetizovaných bazálních osobnostních rysů. Eysenck abstrahoval tři faktory osobnosti (neuroticismus, extraverze a psychoticismus) – pojímané coby určité temperamentové, a tedy primárně vrozené osobnostní vlastnosti.. Extraverze a neuroticismus mají dva póly (extraverze – introverze, emocionální labilita – emocionální stabilita); v případě psychoticismu jde o unipolární dimenzi vymezenou coby míra náchylnosti k rozvoji určité psychické, resp. osobnostní poruchy – jeden pól přitom představuje nízkou náchylnost a druhý vysokou. Kombinací určité úrovně rozvoje uvedených základních temperamentových vlastností – totiž neuroticismu a extraverze – Eysenck dospívá k příslušných osobnostním typům. Pro názvy jednotlivých typů použil Eysenck terminologii Hippokrata. Tentokrát mají již dříve zmíněné typy operacionální povahu a více empirický základ, tzn. že jsou jasněji operacionalizovány coby určitá úroveň příslušných osobnostních vlastností měřitelných pomocí Eysenckem sestavených psychometrických metod a zároveň k nim bylo dospěno na základě empirických výzkumů, a nikoliv primárně spekulativních úvah. Mezi vymezené typy patří následující:
  • sangvinik – stabilní extravert, společenský, družný, citlivý, bezstarostný, vitální, spokojený, vůdčí
  • flegmatik – stabilní introvert, pasivní, opatrný, přemýšlivý, pokojný, ovládající se, vyrovnaný, spolehlivý, klidný
  • cholerik – nestabilní extravert, urážlivý, agresivní, vzrušivý, neklidný, impulzivní, optimistický, aktivní
  • melancholik – nestabilní introvert, náladový, úzkostný, nepružný, pesimistický, zdrženlivý, nespolečenský[4]

Konstituční typologie Ernsta Kretschmera[7]

Konstituční typologie vycházejí ze souvislostí mezi znaky stavby či konstituce těla (morfologickými a funkčními tělesnými znaky) a psychickými vlastnostmi. Kretschmer pozoroval souvislost určitých typů stavby těla s určitými druhy psychického onemocnění, a protože předpokládal, že existuje plynulý přechod mezi normalitou a psychickým onemocněním, zaměřil svá původní pozorování i na psychicky normální osoby. Kretschmer hovořil o charakterových typech, vzhledem ke genetickému a obecně biologickému podkladu příslušných psychických vlastností se však jedná spíše o typy temperamentu.
Typologie rozlišuje následující typy stavby těla a k nim přiřazené charakteristiky typů charakteru (přesněji temperamentu):
  • dysplastický – neurčitý typ
  • astenický/leptosomní (schizothymní) – protažený vzrůst, úzká ramena a bohy, dlouhé nohy a ruce, skrovná muskulatura (dojem hubenosti, slabosti); schizotymní typ představuje záhadná a složitá povaha, uzavřený, vážný, plachý, citlivý a chladný zároveň
  • pyknický (cyklothymní) – sklon k tloušťce, široký obličej, krátký krk, krátké nohy a ruce, podsaditost a obtloustlost (především v oblasti břicha); toto typické vzezření se objevuje až mezi 30. – 40. rokem věku; pyknický osobnostní typ je společensky založený, jeho nálady kolísají mezi veselostí – čilostí a zádumčivostí – těžkopádností, má smysl pro humor, ale snadno se rozpláče, charakterizuje jej také požitkářství a pohodlnost, je realistický, otevřený, sdílný, dobře adaptovaný
  • atletický (viskózní) – široká ramena, vyvinutá muskulatura, relativně štíhlé nohy, ženy tohoto typu se mohou jevit jako „mužatky“; atletický osobnostní typ je psychomotoricky klidný a pomalý až těžkopádný a neobratný, charakterizuje jej malá citlivost a vzrušivost, je spíše flegmatický
Vztahy mezi typy stavby těla a charakteru (přesněji temperamentu) jsou následující:
typ stavby těla psychická struktura psychické onemocnění
astenický (leptosomní) schizothymní schizofrenie
pyknický cyklothymní cyklofrenie (bipolární afektivní porucha
atletický viskózní (ixothymní) epilepsie
Teorie byla z části potvrzena. Tyto typy však zahrnují jen velmi malé procento populace.[1]

Antropometrická typologie Williama H. Sheldona[8]

Tato teorie vychází také z předpokládané souvislosti mezi tělesnými a psychickými vlastnosti, postupuje však více statisticky. Sheldon došel k prakticky stejným typům jako Kretschmer. K vytvoření typologie použil fotografie těl zepředu, zezadu a ze stran. Jednotlivé typy jsou dány převahou jedné z tělesných tkání vzniklých z jednoho ze tří zárodečných listů (vrstev buněk tvořících lidské embryo) – ektodermu, z nějž při embryonálním vývoji vzniká kůže a nervová soustava; mezodermu, z nějž při embryogenezi vznikají zejména svaly, kostra a oběhová soustava a endodermu či entodermu, z nějž při zárodečném vývoji vzniká zejména trávicí a dýchací soustava. Dále využil dotazníky, pomocí kterých určil primární psychické komponenty (cerebrotonie, viscerotonie a somatotonie). Spojením tělesných charakteristik a psychických komponent získal následující typy:
  • ektomorfní – tělo je utvářeno křehce, převažuje tkáň vzniklá z ektodermu, tento typ se vyznačuje přecitlivělostí, bohatým vnitřním životem a fantazií, sklonem k samotářství, utlumeností, je podobný Kretschmerově astenikovi
  • endomorfní (viscerotonní) – převažuje tkáň vzniklá z endodermu a tuk, tento typ se vyznačuje společenskostí, realismem, požitkářstvím, pomalostí a rozvážností, je podobný Kretschmerově pyknikovi
  • mezomorfní – převažuje tkáň vzniklá z mezodermu, a tedy svalová hmota, tento typ se vyznačuje aktivitou, energií a touhou po moci, agresivitou, nezdrženlivostí a agresivitou, je podobný Kretschmerově atletikovi.[1]

Typologie hodnotových orientací Eduarda Sprangera[9]

Tato typologie vychází z rozpracování čistě psychologických elementů duševního života bez jejich vztažení k nějakým potenciálním biologickým či tělesným korelátům. Podle Sprangera existuje 6 základních hodnotových orientací, které představují tzv. ideální osobností vzorce. Osobnost jako celek je pak možné charakterizovat v závislosti na tom, ke kterému z těchto typů směřuje.
  • teoretický typ – jeho hlavní hodnotou je poznání, cílem je poznání pravdy, takto orientovaný jedinec je racionální, má kritický a empirický přístup k životu, charakterizuje jej intelektualita, zaměření na abstraktní poznávání jevů, neosobní, neprožitkové a necitové poznávání, rozlišování a třídění
  • ekonomický typ – jeho hlavní hodnotou je užitečnost, cílem je obhajoba své vlastní existence, klade důraz na užitečnost a pragmatičnost, má zájem vydělávat peníze, praktický
  • estetický typ – jeho hlavní hodnotou je krása, cílem je hledání harmonie, je citově založený, spíše odtržený od reality, zážitky posuzuje z hlediska krásy, symetrie či dokonalosti
  • sociální typ – jeho hlavní hodnotou je láska, cílem je konání dobra, snadno se vžívá do situace druhých a je ochoten jim pomoci, na jednání předchozích typů pohlíží jako na nehumánní
  • politický typ – jeho hlavní hodnotou je moc, cílem je ovládání druhých, vysoce si cenní moci a vlivu, chce ovládat druhé, užívá si závislosti druhých na své osobě, nesnáší konkurenci
  • náboženský (ideový) typ – jeho hlavní hodnotou je jednota, cílem je překračování (překonávání) sebe sama, hledá vyšší významy v kosmu, je lhostejný k materiálním hodnotám, směřuje k utváření a uznávání nejvyšších hodnot a naplnění smyslu života[10]
Na Sprangerovu typologii navázal Mackinnon se svými výzkumy profilu tvůrčích osobností[11] a Hofstätter s faktorovou analýzou zájmů o povolání.[12]

Typologie životních hodnot či cest Charles W. Morris[13]

Tato typologie člení lidi z hlediska jejich osobnostních charakteristik podle toho, jaké jsou jejich dominující hodnotové orientace či životní postoje, popř. životní cesty a v rámci toho cíle, k nimž lidé v svém životě primárně směřují. Vymezuje tři univerzální komponenty životních postojů či cest osobnosti:
  • dionýská - orientace na získávání bezprostředních prožitků, plnění přítomných přání
  • prométheovská - orientace na účinné zacházení s vnějším světem, na možnosti k jeho přetváření
  • buddhistická - orientace na sebeovládání

Názvy životných cest osobnosti vycházejí částečně z řecké mytologie. Motivační síla a orientace těchto komponent se u lidí liší. Různé kombinace těchto komponent tvoří v Morrisově pojetí 13 tzv. cest života (získávání všeho nejlepšího, soběstačnost, láska k bližním, smyslové oddávání se, skupinové jednání, realistické řešení problémů, integrování chaotičnosti, orientace na pohodlí, pokojné přijímání, sebeovládání, ponoření se do vnitřního života, střetání se s prostředím, pokorné vřazování se do makrokosmu).[10]

Typologie bioenergetických charakterových typů dle Alexandra Lowena[14]

Alexander Lowen (1910-2008), byl americký lékař a psychoterapeut, žák Wilhelma Reicha, zakladatel terapeutického směru bioenergetická analýza. Bioenergetická analýza je teoreticky ovlivněna klasickou psychoanalytickou teorií a metodologií, které doplňuje o zdůraznění důležitosti těla a práce s ním v terapeutickém procesu. Analyzuje psychické obranné mechanismy pacienta, zároveň ale přihlíží k chronickým svalovým napětím, které jsou manifestním projevem nevědomých blokád.

Na základě své práce s bioenergetikou Lowen analyzoval několik základních charakterových typů[14]:

  • Schizoidní charakterová struktura: vyznačuje se stažením od vnějšího světa do sebe; energie neproudí rovnoměrně k periferiím těla, je blokována a nemůže volně kolovat. Tělo je ve většině případů úzké, stažené, obličej působí jako maska, oči jsou nepřítomné, prázdné, jakoby vyhaslé. Dotyčný se dostatečně psychicky neidentifikuje se svým fyzickým tělem. Příčina těchto stavů leží v raném dětství.
  • Orální charakterová struktura: nedostatečná samostatnost, která může být zakryta obranou nadměrné samostatnosti; energie na rozdíl od schizoidního charakteru volně plyne od jádra osobnosti k periferii, ale je slabá, nedostatečná; tělo bývá dlouhé, hubené, častá je nezvykle malá pánev jak u žen, tak mužů; orálně strukturovaní lidé mají takřka doslova problém "stát na vlastních nohou".
  • Psychopatická charakterová struktura: poznávacím znamením tohoto typu je popírání citů; nad druhé se vyvyšuje, mimořádné množství energie proudí do hlavy; oči jsou obzvláště bdělé a nedůvěřivé, pro tento typ je příznačné, že nad některými věcmi "zavírá oči"; horní polovina těla je oproti spodní nápadně vyvinuta, může působit až nafoukle.
  • Masochistická charakterová struktura: působí podřízeně a poddajně, hluboko uvnitř ale chová silné city a emoce nenávisti a agresivity; malé, silné tělo, krátká a silná šíje; proudění energie na periferii je silně tlumeno, potlačováno.
  • Rigidní charakterová struktura: stabilní, dobře orientovaná osobnost; dobře vyvinuté tělesné rysy bez větších nápadností; proudění energie je plynulé, ale jako kdyby pořád pod dozorem; charakteristickým rysem této struktury je neustálá kontrola emocí a silně rozvinutá vědomá kontrola veškerého dění.

Typologie charakterů dle kulturně-analytického pojetí Ericha Fromma

Erich Fromm (1900-1980), německý psycholog, sociolog a významný představitel tzv. kulturní analýzy, analyzoval několik charakterových typů. Dle Fromma je pro formování osobnosti a jejích vlastností stěžejní působení společenských vliv. Zavedl pojem sociální charakter - člověk je utvářen na základě interakcí "já/druzí", "mé potřeby/vnější prostředí".

Dle Fromma se člověk vztahuje k okolnímu světu pomocí dvou základních mechanismů - socializace (vytváření společenských styků, tvorba vztahů, nacházení autentického postoje v těchto vztazích) a asimilace (aktivní přizpůsobování vnějších podmínek subjektivním potřebám).

Dochází-li k poruchám procesů asimilace, rozvíjí se dle Fromma určité typy neproduktivního charakteru:

  • Receptivní charakter: konzumní, pasivně přijímací jedinec.
  • Vykořisťující charakter: druzí slouží jedinci jako prostředek k dosažení cílů.
  • Hromadící charakter: kvantita u něj převažuje nad kvalitou.
  • Tržní charakter: druzí jsou posuzováni dle "tržní hodnoty", kterou pro dotyčného jedince mají; vztahy posuzuje na bázi ekonomické výhodnosti[15].

Při poruchách socializace dochází k narušení tvorby vztahů a vazeb s druhými lidmi. Fromm přičítá poruchám socializace rozvoj takových rysů jako je sadismus, masochismus nebo nekrofilie


Mezi psychologické typologie můžeme dále zařadit také neurofyziologickou typologii Ivana P. Pavlova, autoritářský typ Theodora W. Adorna[16], typologii Karla F. Gretze a mnoho dalších.

Odkazy

Reference

  1. ↑ 1,0 1,1 1,2 1,3 1,4 1,5 1,6 Nakonečný, M. (2009). Psychologie osobnosti (Vyd. 2., rozš. a přeprac). Praha: Academia.
  2. ↑ 2,0 2,1 Allport, G. W. (1961). Pattern and growth in personality.
  3. ↑ Mogel, H. (1985). Persönlichkeitspsychologie.
  4. ↑ 4,0 4,1 Cakirpaloglu, P. (2012). Úvod do psychologie osobnosti. Praha: Grada.
  5. ↑ Jung, C. G. (1921). Psychologische typen. Rascher.
  6. ↑ Eysenck, H. J. (1976). The Measurement of Personality. Baltimore, Univ.Park Press.
  7. ↑ Kretschmer, E. (1921). Körperbau und Charakter. Berlin.
  8. ↑ Sheldon, W. H., & Stevens, S. S. (1942). The varieties of temperament: A psychology of constitutional differences. New York. Harper.
  9. ↑ Spranger, E. (1921). Psychologie des jugendalters. Leipzig.
  10. ↑ 10,0 10,1 Mikšík, O. (2007). Psychologická charakteristika osobnosti (2., přeprac. vyd). Praha: Karolinum.
  11. ↑ MacKinnon, D. W. (1962). The nature and nurture of creative talent. American psychologist, 17(7), 484.
  12. ↑ Hofstatter, P. R. (1943). Die Dimensionsstruktur von Berufswunschem. Zeitsch.Psychologist.
  13. ↑ Morris, C. (1956). Paths of Life. New York.
  14. ↑ 14,0 14,1 Lowen, A. (2015). Bioenergetika: Terapie duše pomocí práce s tělem. Praha: Portál.
  15. ↑ Fromm, E. (2019). Anatomie lidské destruktivity. Praha: Portál.
  16. ↑ Adorno, T. W., Frenkel-Brunswik, E., Levinson, D. J., Sanford, R. N., Aron, B. R., Levinson, M. H., & William R.. Morrow. (1950). The authoritarian personality.

Literatura

Mikšík, O. (2007). Psychologická charakteristika osobnosti (2., přeprac. vyd). Praha: Karolinum.

Související články

Typologie v psychologii

Klíčová slova

typ osobnosti, typologie, konstituční typologie

Citováno z „https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Pojem_typů_v_psychologii_osobnosti._Hlavní_typologické_systémy&oldid=60347“