Vlastnosti osobnosti a možnosti jejich klasifikace

Jako psychické vlastnosti osobnosti označujeme ty psychické jevy, které jsou trvale přítomnými, stálými rysy psychiky. Psychické vlastnosti do značné míry ovlivňují frekvenci a podobu zažívaných psychických stavů (např. úzkostnost coby psychická vlastnost může predikovat častější výskyt úzkostných stavů).  Vlastnost můžeme zjistit pouze vnějším chováním (více či méně oprávněné zobecnění pozorovaných projevů osobnosti).

Podobně Nakonečný hovoří o psychických vlastnostech jako dispozicích, jejichž strukturovaný celek je označován jako osobnost. Vnitřní uspořádání těchto dispozic (temperament, inteligence, emocionalita) v interakci se situačními faktory vnějšího prostředí spoludeterminuje psychické reakce v prožívání i chování (Nakonečný). Někteří autoři ztotožňují pojem psychické vlastnosti s termínem rys .

• Rys: je výsledkem interakce biologických dispozic a získaných zkušeností; je predispozicí k jednání v širokém rozsahu situací a napříč časem relativně stejným způsobem.
• Gordon W. Allport, autor pojmu osobnostní rys, definoval rysy jako reálné, kauzální entity, které odpovídají dosud nepoznaným neurofyziologickým strukturám.

Psychická vlastnost se vyznačuje:

• Konzistencí: daná psychická vlastnost se opakovaně projevuje v obdobných situacích.
• Konstantností, stálostí: daná vlastnost je u člověka trvalá a relativně neměnná.
• Univerzálností: vyskytuje se u lidí všeobecně.

Za psychické vlastnosti můžeme tedy označit takové vlastnosti člověka, kterými dlouhodobě a stabilně disponuje. Zařadit mezi ně můžeme vlastnosti:

• Konstituční.
• Výrazové (projevují se způsobem prožívání, emoční vzrušivostí)
• Charakterové.
• Temperamentové.
• Kognitivní - Vědomí, paměť, kognitivní styly, inteligence ad.
• Motivační a postojové.
• Výkonové.

Více informací k dílčím vlastnostem lze nalézt v článcích

Podrobnější představení některých vlastností osobnosti

Konstituční vlastnosti

Konstituční přístupy v rámci psychologie osobnosti předpokládají souvislost mezi psychickými vlastnostmi a tělesnou konstitucí (všechny morfologické a funkční tělesné znaky). Historicky se mezi konstituční přístupy řadí mj. frenologie, kterou v 19. století založil rakouský lékař F.J. Gall. Frenologie předpokládá souvislost mezi stavbou lebky a charakterovými vlastnostmi. Nejvýznamnějšími zastánci konstitučního přístupu byli Ernst Kretschmer (1888-1964) a William H. Sheldon (1898-1977).

1. Kretschmerova typologie:

• Astenik: nápadně vysoká a štíhlá postava, úzká ramena a boky, dlouhé končetiny. Má schizothymní charakter - zpravidla uzavřený, chladný a celkově složitý člověk, z psychických onemocnění má sklony ke schizofrenii.
• Pyknik: podsaditá až zavalitá postava, široký krk, výrazný obličej, kratší končetiny. Má cyklothymní charakter - veselý a družný společník, který má sklony k bipolárně afektivní poruše.
• Atletik: robustní a svalnatá postava, široká ramena a hrudník, štíhlé nohy. Má viskózní charakter - jde o lhostejné a analytické jedince se sklony k epilepsii.
• Dysplastik: "mezityp", který jednoznačně nelze přiřadit k třem výše uvedeným typům.

2. Sheldonova typologie:

Vychází z Kretschmerovy typologie. Sběrem empirických dat a jejich statistickou analýzou dospívá k definování 76 somatypů roztříděných tří hlavních kategorií:

• Endomorfní typ s převahou endodermu: uvolnění extroverti, rád jí a spí, postava spíše tučná, "měkká". De facto odpovídá Kretschmerovu typu "pyknik".
• Mezomorfní typ s převahou mezodermu: odpovídá Kretschmerovu typu "atletik".
• Ektomorfní typ s převahou ektodermu: odpovídá Kretschmerovu typu "astenik".

Temperamentové vlastnosti

Temperament (z řec. tempere - mísit) jsou ty psychologické charakteristiky osobnosti, jež jsou vrozené (dědičné), můžeme u nich identifikovat biologický základ a týkají se formální (stylistické, dynamické), nikoliv obsahové stránky chování a prožívání. (Blatný). Jedná se o souhrn charakteristických a vrozených rysů osobnosti, které se trvale projevují způsobem reagování, jednání a prožívání. Temperament ovlivňuje dynamiku prožívání, tedy:

• Rychlost a intenzitu prožívání.
• Délku trvání reakce.
• Vnější projev takové reakce.

V dějinách filozofie a psychologie byla formulována řada temperamentových typologií. Níže jsou pro ilustraci některé uvedeny:

1. Hippokratova-Galenova čtyřkomponentová teorie temperamentu

Formulována řeckým lékařem Hippokratem (cca 460-370 př.n.l.), později rozpracována římským lékařem Galénem (130-210 n.l.). Teorie rozlišuje 4 temperamentové typy dle převahy tělních šťáv. Starověcí a středověcí lékaři předpokládali, že nepoměr těchto tělesných šťav v organismu vyvolává nemoc. Typy byly taktéž ztotožňovány se čtyřmi základními přírodními živly. Tato teorie posléze ovlivnila řadu autorů pozdějšího období (Pavlov, Eysenck ad.).

• Sangvinik (krev, vzduch): základní emocí tohoto temperamentového typu je radost.
• Flegmatik (hlen, voda): základní emocí tohoto typu je lhostejnost.
• Melancholik (černá žluč, země): základní emocí tohoto typu je smutek.
• Cholerik (žluč, oheň): základní emocí toho typu je prožitek stresu.

2. Pavlovův neurofyziologický model

Formulovaný ruským neurofyziologem I.P. Pavlovem (1849-1936). Typy temperamentu rozlišoval v pojmech vlastností fyziologické činnosti mozku - síly, vyváženosti a pohyblivosti. Na tomto základě rozlišil temperament:

• Silný, nevyrovnaný (cholerik): nezkrotný, špatně ovladatelné, špatně ovládá své emocionální prožitky.
• Silný, vyrovnaný, pohyblivý (sangvinik): jde o optimální temperamentový typ, jedinci nejlépe vybaveni pro styk s okolím.
• Silný, vyrovnaný, inertní (flegmatik): odolný, hůře přizpůsobivý.
• Slabý (melancholik): obecně se zde vyskytuje nejvíce interindividuálních rozdílů.

3. Eysenckův model

H. Eysenck (1916-1997) chápal temperament jako "osobnost bez její kognitivní složky". Rozlišil celkem tři dimenze temperamentu, které tvoří plynulé kontinuum, na kterém se jedinci individuálně vyskytují:

• Extraverze / introverze.
• Neuroticismus (stabilita / labilita).
• Psychoticismus ("normalita" / patologie; dimenze psychoticismu byla autorem přidána k původním dvěma později).

Charakterové vlastnosti

Charakter (z řec. charaktiras - rydlo, vryp, ražba na minci) je souborem psychických vlastností osobnosti, které se projevují v mravní stránce chování a jednání. Šířeji jej lze vymezit jako povahu člověka, celek podstatných a stálých rysů osobnosti, které se obracejí k vnějšímu světu. Je do značné míry získaný, na jeho utváření má nejvýznamnější vliv učení. Lze jej také chápat jako upevněnou soustavu motivů, systém hodnot.

Obdobně jako u temperamentu bylo v průběhu historie zkonstruováno mnoho charakterových typologií. Mezi prvními autory, kdo se charakterem podrobně zabýval, byl řecký filozof Theofrastos z Efezu (372-287 př.n.l.), autor spisu Povahopisy, ve kterých identifikoval a vylíčil 30 charakterových vlastností. Charakterem se zabývala řada autorů, níže je několik pojetí uvedeno pro lepší představu:

1. Freudovo psychoanalytické pojetí

Pojetí S. Freuda, dle kterého může být jedinec v průběhu vývoje libidinózně fixován v určitém psychosexuálním stadiu. Podle místa této fixace rozlišujeme:

• Orální charakter (orálně-agresivní, orálně-receptivní): osoby libidinózně fixované v orálním stadiu; jsou narcističtí, vyžadují péči a pozornost; mají zpravidla srdečný vztah k dětem, přírodě, ženám a mateřství; může se projevovat kouřením, okusováním nehtů apod.
• Anální charakter: vyznačuje se hromaděním, lakotností, perfekcionismem, případně anankasmem.
• Falický charakter: nemáme úspěšně vyřešený oidipský komplex, je přehnaně fixovaný na rodiče.
• Genitální charakter: zdravý, podle Freuda optimální charakterový typ v dospělosti.

Externí zdroj

Informace v tomto článku vychází také z přednášek a prezentací doc. PhDr. MUDr. Mgr. Radvana Bahbouha, Ph.D. v povinném předmětu "Psychologie osobnosti" na KPS FF UK. Dále vychází také z přednášek Mgr. Ley Takács, Ph.D. v povinném předmětu "Sociální psychologie" na KPS FF UK.

Odkazy

Literatura

Fromm, E. (2019). Anatomie lidské destruktivity. Praha: Portál.

Lowen, A. (2015). Bioenergetika: Terapie duše pomocí práce s tělem. Praha: Portál.

Nakonečný, M. (1998). Základy psychologie. Praha: Academia.

Říčan, P. (2017). Psychologie osobnosti. Praha: Grada.