Základní fyziologické principy vnímání, paměti

Za fyziologické principy vnímání a paměti považujeme ty procesy organismu, které umožňují určité porozumění okolního světa. Jedná se o příjem a zpracování informací a v důsledku i o jeden z nejdůležitějších faktorů přežití v přírodě.

Fyziologie vnímání

Vnímáním máme na mysli komplikovaný proces aktivní konstrukce skutečnosti toho kterého živočišného druhu. Předpokladem pro vnímání je příjem fyzikálních a chemických podnětů, tzv. senzorických dat, ze smyslových orgánů. Těmto informacím se říká počitky a jejich přijímání čití.

Tím, že je organismus schopen tyto podměty v mozkové kůře zpracovat a transformovat, pak vzniká vnímání, potažmo obraz světa. Organismus je pak z krátkodobého hlediska schopen např. uniknout z nebezpečné situace a z dlouhodobého hlediska se adaptovat pro život v určitých životních podmínkách. Všechny živočišné druhy tedy nejsou vybaveny stejně vyvinutými orgány smyslového vnímání.

Pro jednotlivé druhy stimulace jsou příslušné smyslové orgány vybaveny receptory - čivými buňkami. Energie daného podmětu je poté v rámci procesu transdukce smyslovým orgánem přeměněna na nervové impulzy. Tyto nervové impulzy putují do mozkových center, kde jsou zpracovány a některé uchovány v paměti.

Určitý druh informace jde u zdravého člověka přenášet pouze příslušným nervem. Johannes Müller tento jev nazval specifickou nervovou energií a popsal jej takto:

„Počitek zvuku je speciální „energií“ nebo „kvalitou“ sluchového nervu, počitek světla a barev zrakového nervu a tak je to i s ostatními senzorickými nervy. Nerv každého smyslu je zřejmě schopen pouze jednoho určitého druhu počitků, a ne jiných, které jsou vlastní jiným smyslovým orgánům. Mezi ověřenými poznatky z fyziologie žádný nepodporuje názor, že by jeden senzorický nerv mohl zastat funkci jiného. Zvýšení citlivosti hmatu u slepců nebudeme dnes nazývat jako vidění prsty. Záznamy o schopnosti vidět prsty a epigastriem (nadbřiškem) jsou zřejmě pouhé výmysly a za případy, kdy se tato schopnost zdánlivě praktikovala, se skrývá podvod[1].“

Tabulka s výčtem receptorů a odpovídajících počitků[2]

Synestézie

Ve vzácných případech se stává, že jedinci vnímají informace z určitého smyslového orgánu i jinou či jinými smyslovými soustavami. Této poruše se říká synestézie. Lidé trpící synestézií tak pak např. mohou vidět barvy, pokud slyší zvuky; nebo mít vjem chuti, pokud se setkají s určitým slovem.

Absolutní prahy

Pokud hovoříme o vnímání, naskýtá se otázka, co všechno jsme schopni vnímat. Lidské smyslové orgány jsou přizpůsobeny našim potřebám a v mnohém se liší od mnohdy citlivějších orgánů zvířecích. Ale i když se jedná o podněty, které je člověk schopen vnímat, mohou být příliš slabé, aby se tak stalo. Hranici pro zaznamenání nejmenšího možného podnětu říkáme absolutní práh.

U jednotlivých smyslů vypadají absolutní prahy takto: Zrakem jsme schopni v naprosté tmě zaznamenat plamen svíčky na vzdálenost bezmála padesáti kilometrů. Lidský sluch je v absolutním tichu schopen zaznamenat tikot hodinek na vzdálenost šest metrů. Čichem je možno cítit jednu kapku parfému v šestipokojovém bytě a chutí jednu lžičku cukru v devíti litrech pitné vody. A hmat umožňuje cítit hmyzí křidélko padající na tvář z výšky deseti milimetrů. Tyto prahy však u každého člověka nejsou zcela stejné, což popisuje tzv. signálně detekční teorie. Dle ní při rozpoznávání podnětu jednotlivcem hraje roli jak síla samotného podnětu, tak i jedincova individuální predispozice k odpovědím.

Pokud na jedince působí dva naprosto stejné podněty, ve většině případů je za stejné dokáže označit. Co se ale stane v případě, jsou-li tyto dva podněty rozdílné, ovšem pouze nepatrně? Rozlišit tyto dva podněty jsme schopni, je-li překonán tzv. nejmenší rozlišitelný rozdíl ve stimulaci. Dle Weberova zákona je pak nejmenší rozpoznatelný rozdíl stimulace procentuálně konstantní. Pro ilustraci můžeme popsat tento jev na příkladu váhy. Pokud bychom měli předmět vážící 100 gramů a 105 gramů, rozdíl nepoznáme. To samé ale platí i v případě, pokud bychom měli předmět vážící 10 kilogramů a 10,5 kilogramu.

V případě, že je stimulace příliš silná, může být vjem nepříjemný, dochází k překročení maximálního podmětového prahu a je již možné pociťovat bolest. Jedná se například o příliš intenzivní světlo, příliš hlasitý zvuk, intenzivní zápach, pálivé jídlo či kontakt s horkým předmětem. V případě, že je jedinci podnět nepříjemný nebo bolestivý, dochází k reflexivní reakci, aby se zamezilo dalšímu vystavení se příliš silnému stimulu. Habituace Mnohé podněty, ačkoli dostatečně silné, můžeme přestat vnímat, pokud jsme jim vystaveni opakovaně po dostatečně dlouhou dobu. Tomuto jevu říkáme habituace, je běžný u všech organismů a jde o nejprimitivnější formu učení. Díky habituaci tak jsou lidé schopni např. bydlet u železnice nebo rušné silnice, aniž by je tyto podněty rušili.

Více o tématice absolutních prahů naleznete zde.

Fyziologie paměti

Paměť je mentální proces kódování, uchování a opětného vybavení si informací. Pomáhá uchopit významy vnímavých objektů a reprodukovat děje.

Lidská paměť se dělí na senzorickou, krátkodobou a dlouhodobou. Senzorická paměť je první místo, kam putují vjemy ze smyslových orgánů. V senzorické paměti se informace uchovávají jen okamžik. Pokud jsou vnímané podněty posouzeny jako důležité (zaujmou naši pozornost), informace se převádějí do paměti krátkodobé. V krátkodobé paměti udrží průměrný člověk přibližně sedm informací, ale po cca dvaceti sekundách se i tato stopa vytrácí. Do dlouhodobé paměti se ukládají informace procesem propracování, kdy si asociujeme nové informace s těmi již uloženými, racionálně o nich přemýšlíme a opakujeme si je.

S jistotou se nedá říci, že paměť sídlí v jedné konkrétní části mozku. Je rozmístěná v jednotlivých částech šedé kúry. To dokázal roku 1950 psycholog Karl Lashley při pokusu na myších. Myši naučil procházet bludištěm a poté jim postupně chirurgicky odstraňoval mozek kus po kuse. Myši ale byly vždy schopny bludištěm projít.

Bez čeho ale dlouhodobá paměť nemůže pracovat, je hypokampus – část mozku těsně pod spánkovým lalokem. Bez hypokampu totiž nejsme schopni do dlouhodobé paměti ukládat žádné informace (každý nový den si nepamatujeme ten předchozí). Neméně důležitou roli hraje i oblast amygdaly, která je zodpovědná zejména za emoční paměťové stopy.

Odkazy

Reference

  1. ↑ HUNT, Morton. Dějiny psychologie. Vyd. 1. Praha: Portál, 2000, 708 s.
  2. ↑ NAKONEČNÝ, Milan. Psychologie: přehled základních oborů. Vyd. 1. Praha: Triton, 2011, 863 s.

Použitá literatura

  • NAKONEČNÝ, Milan. Psychologie: přehled základních oborů. Vyd. 1. Praha: Triton, 2011, 863 s. ISBN 9788073874438.
  • HUNT, Morton. Dějiny psychologie. Vyd. 1. Praha: Portál, 2000, 708 s. ISBN 80-717-8386-2.
  • KASSIN, Saul M. Psychologie. Vyd. 1. Brno: Computer Press, 2007, xxiii, 771 s. ISBN 978-80-251-1716-3.

Externí zdroje

Související články

Klíčová slova

Vnímání, paměť, synestézie, absolutní práh

Citováno z „https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Základní_fyziologické_principy_vnímání,_paměti&oldid=48798“