Obecná psychologie jako základní disciplína psychologických věd a předmět obecné psychologie

Obecná psychologie jako základní disciplína psychologických věd

Obecná psychologie je základní psychologickou vědou, jejímž hlavním úkolem je vytvoření teoretických a terminologických základů pro obor psychologie. Obecná psychologie usiluje o vymezení předmětu vědecko-psychologického zkoumání a v souvislosti s tím určuje metodologické základy tohoto zkoumání. Z obecné psychologie se odvíjí celý systém teoretických i aplikovaných psychologických věd a v podstatě tedy vytyčuje zaměření všech ostatních psychologických disciplín.

Obecná psychologie se zabývá studiem základních psychických procesů, funkcí a jejich zákonitostí u duševně zdravých jedinců. Cílem takto orientovaného studia je:

• poznání a popsání jednotlivých psychických fenoménů;
• porozumění a vysvětlení fungování těchto fenoménů;
• predikce prožívání, uvažování a chování lidí (na základě vědecky získaných poznatků).

Obecná psychologie někdy bývá označována také jako psychologie experimentální. V rámci získávání nových vědeckých poznatků totiž využívá převážně metody experimentu. Obecná psychologie se věnuje zejména tzv. základnímu výzkumu, který není primárně zaměřen na praktickou uplatnitelnost, avšak z jehož poznatků jednotlivé aplikované disciplíny psychologie dále čerpají (např. poznatky základního výzkumu učení v praxi využívá pedagogická psychologie).

Dle Nakonečného lze v obecné psychologii vydělit 5 jednotlivých oblastí jejího zájmu. Obecná psychologie se tedy zabývá:

• předmětem psychologie (viz níže v článku);
• teoriemi lidské psychiky – věnuje se základním principům psychické činnosti, funkcí psychiky a jednotlivým pojetím jejího fungování;
• metodologií a metodami psychologie – studuje základní otázky a principy spojené se zkoumáním psychických jevů a takto pomáhá utvářet vědeckou psychologii;
• systémem psychologických věd – obecná psychologie je základní oborovou disciplínou, představuje znalostní a metodologický základ pro aplikované obory psychologie (např. pro psychoterapii, klinická psychologie, pedagogická psychologie…);
• postavením psychologie v systému věd – psychologie se společně s biologií, sociologií a řadou dalších věd řadí mezi vědní obory o člověku. (prezentace Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D.)

Předmětem zájmu obecné psychologie je i zmapování jednotlivých psychologických systémů a proudů či interpretačních rámců, čímž se prolíná i s oborem dějin psychologie.

Předmět obecné psychologie

Vymezení předmětu psychologie (tedy toho, čím se psychologie zabývá) umožňuje výzkum a studium tohoto oboru. Vymezení předmětu určuje kompetence psychologie jako vědeckého oboru a zároveň psychologii dává do vztažnosti s jinými vědami. Z vymezení předmětu psychologie vychází též metodologie tohoto oboru, poněvadž metody studia musí být v souladu s tím, co daná věda studuje.

Pojetí předmětu psychologie se v rámci historie oboru vyvíjelo v několika etapách. První etapu představuje období, kdy psychologie byla součástí filozofie v rámci které byly fenomény v současnosti řazené pod obor psychologie označovány jako duše. V druhé polovině 19. stol. došlo k osamostatnění se psychologie jako vědy a předmětem jejího zájmu se stalo vědomí. Následně s nástupem behaviorismu počátkem 20. stol bylo nutné, aby předmět psychologie umožňoval objektivní vědecký přístup, předmětem zájmu se tedy stalo objektivní a navenek pozorovatelné chování. Nakonec se v polovině 20. stol. s nástupem humanisticky orientované psychologie se do popředí zájmu dostává i prožívání v jeho širším slova smyslu.

Za předmět psychologie je dle Nakonečného považováno chování, prožívání a produkty činnosti (psychologické aspekty těchto produktů). Přičemž obecná psychologie se dle Plhákové soustředí zejména na studium kognice, emocí a konace. Zabývá se tedy základními psychickými procesy. (prezentace Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D.)

Základní pojmy a dílčí oblasti obecné psychologie

Základním pojmem obecné psychologie je psychika, jež představuje souhrn všech duševních dějů jedince. Soudobá vědecky orientovaná psychologie používá pro označení psychiky spíše termín mysl. Psychologie vychází z předpokladu, že jsme si schopni uvědomovat pouze část duševních dějů, což vede k vyčlenění dvou významných psychologických kategorií - vědomí a nevědomí. Přičemž nepřetržitý tok uvědomovaných psychických obsahů lze označit jako prožívání. Psychika se projevuje nejen prožíváním, ale také svým vnějším doprovodem - chováním, které tak představuje další významnou psychologickou kategorii. Chování můžeme definovat jako veškerou lidskou aktivitu, kterou lze vnějšně zaznamenat, pozorovat či měřit. Vztah mezi prožíváním a chováním je obousměrný, poněvadž chování je projevem našeho prožívání a zároveň má schopnost naše prožívání zpětně ovlivňovat a měnit. Mezi další významné pojmy obecné psychologie lze ředit též pojem psychologických dispozic. Jedná se o vrozenou nebo získanou připravenost jedince chovat se nebo prožívat určitým způsobem, která je relativně stabilní. Psychologické dispozice se projevují konzistencí a soudržností v jedincově prožívání a chování a nebo v jeho výkonu v určité činnosti. Lze rozlišovat povahové dispozice (např. extraverze, neuroticismus či svědomitost) a dispozice schopnostní (např. inteligence či dílčí kognitivní funkce).

Lidskou psychiku lze dělit na tři základní psychické fenomény: psychické procesy, psychické obsahy a psychické stavy. Toto dělení vzniklo za pomoci vědecké abstrakce, díky níž můžeme z živoucího celku psychického dění uměle vyčlenit jednotlivé jeho složky. Předložená deskripce slouží zejména k poznávacím a didaktickým účelům, avšak s sebou nutně nese jistou míru zjednodušení a zkreslení.

Psychické procesy lze dělit na kognitivní (neboli poznávací), emocionální a motivační. Kognitivní procesy jsou zejména senzorické procesy, vnímání, učení, myšlení (rozhodování, usuzování a řešení problémů), paměť a představivost. Umožňují nám získávání informací či jejich zpracovávání a na základě toho provádění určitých aktů. Při emocionálních procesech dochází k subjektivnímu hodnocení našich prožitků a vznikají díky nim emoce, požitky a city. Motivační procesy slouží k aktivaci a nasměrování chování či i vnitřní činnosti jedince. Psychické procesy (např. vnímání, prožívání či uvažování) vedou ke vzniku psychických obsahů (např. vjemů, pocitů či myšlenek). Samotné psychické procesy si zpravidla neuvědomujeme a do vědomí se dostávají až jejich produkty, tedy psychické obsahy či resp. soubory, celky psychických obsahů. To tedy znamená, že si uvědomujeme spíše výsledky psychických procesů, než přímé děje, které vedou k jejich vzniku (např. často bez větších obtíží přijdeme na správné řešení problému, avšak nedokážeme popsat jakým způsobem jsme to dokázali). Třetím psychickým fenoménem jsou psychické stavy, jež jsou oproti psychickým procesům relativně stabilní a déletrvající. Tyto mentální stavy lze chápat jako pozadí či podmínky ovlivňující průběh psychických procesů a takto i vznik psychických obsahů (např. úzkostnost - coby relativně trvalá dispozice k určitému citovému stavu - nepříznivě ovlivňuje proces učení se či řešení problémů a pochopitelně tak i výsledky těchto procesů). Psychický stav je určen převažujícím laděním či přesvědčením, ale také úrovní vědomí.

Externí zdroj

Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z přednášek a prezentací Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D. získané v rámci předěmtu Obecné psychologie na Katedře psychologie FF UK v Praze.

Odkazy

Doporučená literatura

S. K. Mangal. (2013). General Psychology. New Delhi: Sterling Publishers Private Limited.

Klíčová slova

obecná psychologie, psychika, psychické procesy, psychické obsahy, psychické stavy