4. Typy kvalitativních a kvantitativních výzkumů

Typy kvalitativního výzkumu

Případová studie

V kazuistice hledáme odpověď na otázku, jaké jsou charakteristiky daného případu. Jedná se tedy o podrobné studium jednoho případu či několika málo případů. Snažíme se zachytit jeho složitost a popsat vztahy v celé jejich celistvosti. Na konci studie vřazujeme pak případ do širších souvislostí. O jedinci či malé skupině získáváme velké množství dat, přičemž se snažíme, aby tato data byla jasně patrná. Využíváme veškeré dostupné metody a více informačních zdrojů. Myšlenkou, která stojí za účelem tohoto přístupu je, že díky důkladnému prozkoumání jednoho případu dokážeme lépe porozumět jiným podobným případům.

Základní dělení případových studií odráží předmět zkoumání. Jedná se o tyto typy :

• Osobní případová studie podrobně zkoumá určitý aspekt u jedné osoby. Například můžeme chtít zkoumat, jaké možné příčiny, faktory, determinanty, procesy, zkušenosti předcházely drogové závislosti. Může jít i o zachycení celého života, pak mluvíme o historiích života.
• Studie komunity, která je někdy označována jako sociografie. Jedná se o analýzu vzorců hlavních aspektů života komunity a jejich srovnání. Například můžeme zkoumat práci, rodinný život, volný čas apod.
• Studium sociálních skupin popisuje a analyzuje vztahy a aktivity v nějaké skupině, například v rodině či v zaměstnancích nějaké firmy.
• Studium organizací a institucí podobně jako studium sociálních skupin studuje vztahy a aktivity v prostředích, jako jsou například firmy a školy.
• Případové studie mohou zkoumat i jakékoliv programy, intervence, události, role ve společnosti, vztahy (například případy, kdy došlo ke konfliktu rolí, studium stereotypů, analýza interakce učitel-žák).

Případové studie lze dělit dle různých dalších hledisek. Pro naši představu uvádíme dvě dělení. Autorem prvního z nich je Stake (dle Hendl, 2016, str. 105-106). Ten rozlišuje případové studie na:

• Intrinsitní studie - v takovém případě se výzkumník případu věnuje kvůli němu samému, a chce poznat právě tento případ. Používá se například u fenoménů, které nejsou tak známé.
• Instrumentální případy - Výzkumník usiluje o poznání toho, jak a proč fenomén existuje v jeho době. Nedělá specifické závěry o případech, ale snaží se o závěry, které jdou ještě za daný případ. Postup je, že vybereme obecnější jev - např. stres, a poté vyhledáváme případy, které fenomén reprezentují a zkoumáme je.
• Kolektivní studie - jedná se o hloubkové zkoumání vícero instrumentálních případů. Jde nám o teoretizování v širším kontextu. Je využitelná v komparativních výzkumech, při testování teorie a její úpravě a rozvíjení.

Yin (dle Hendl, 2016, str. 108) navrhuje zase dělení dle účelu:

• Cílem exploratorní studie je prozkoumat strukturu případu, která není známá, a vztahy, které v něm působí. Usiluje o definování hypotéz, otázek ,nebo i o navržení teorie pro další výzkum.
• Explanatorní studie se snaží odhalit příčinné řetězce u případu a díky nim ho vysvětlit.
• Deskriptivní se snaží o kompletní popis fenoménu.
• Evaluační studie má za cíl popis, exploraci či explanaci, díky nimž může hodnotit nějaký program či intervenci.

Mezi nevýhody tohoto přístupu patří obtížná zobecnitelnost výsledků, těžké ověření spolehlivosti a také náchylnost ke zkreslení zaujatostí výzkumníka.Má ale i mnoho výhod - například srozumitelnost případových studií i laikům, možnost zachytit jedinečné vlastnosti, faktory a okolnosti související s případem. Studie mají velmi blízký vztah k realitě, neboť nedokážou zkoumat nic, co se v reálném životě neděje. Výsledky napomáhají porozumět i jiným obdobným případům. Případová studie může být dělána jedním výzkumníkem, tedy nevyžaduje výzkumný tým. Také umožňují zkoumat takové případy, kdy nedokážeme kontrolovat nepředvídatelné události, které by mohly výsledky jiných výzkumů zkreslit.

Mezi známé případy a případové studie, které přispěly k rozvoji vědy, patří Freudovy případy Anna O., Vlčí muž a Malý Hans, Watsonův Malý Albert, Brocova pitva a případová studie pacienta Tan, díky němuž objevil Brocova centra v mozku, případ Henry Molaisona (H. M.), jehož případ hrál důležitou roli v rozvoji teorií, které vysvětlují vztah mezi funkcí mozku a pamětí, a ve vývoji kognitivní neuropsychologie, případ Phinease Gage (změna osobnosti v důsledku úrazu hlavy, obr. 1), analýza rukojmích držených ve Stockholmu provedená psychiatrem Frankem Ochbergem v roce 1973(odtud Stockholmský syndrom).

Obr. 1: Phineas Gage, jemuž se v důsledku poranění hlavy kovovou tyčí změnila osobnost. Zdroj obrázku: Online Encyklopedie Alchetron.

Fenomenologický (hermeneutický) výzkum

Po fenomenologickém přístupu sáhneme nejspíše tehdy, pokud budeme usilovat o porozumění jedinci s určitým prožitkem, jehož význam chceme zkoumat. Jedná se o přístup, kdy se snažíme vstoupit do vnitřního světa druhého člověka pro to, abychom porozuměli významům, které připisuje fenoménu. Snahou výzkumníka je zachycení esence prožité zkušenosti skrze vytvoření popisu a interpretace prožitků, které nám člověk sdělil. Provádí se obvykle za pomoci několika kvalitativních nestrukturovaných rozhovorů.

U tohoto typu výzkumu mohou být také ve velké míře vnášeny úvahy a interpretace výzkumníka. Ten může využít introspekci a další zdroje související s jevem – např. osobní zkušenost a literaturu. Příkladem může být i rozbor pohádek. Tento přístup často v kombinaci s kazuistikou využíval Freud, kdy zkoumal sny a hledal v nich souvislosti.^[zdroj?]

Zakotvená teorie (grounded theory)

Zakotvenou teorii (grounded theory) vyvinuli Glaser a Strauss. Využívá systematické techniky a postupy analýzy, díky kterým může výzkumník vytvářet teorii, která vychází z empirického základu a přitom dodržovat všechny podmínky, které musí „dobrá“ věda mít, což je validita, zobecnitelnost, reprodukovatelnost, přesnost, kritičnost a ověřitelnost. Na rozdíl od většiny kvantitativních postupů u zakotvené teorie začínáme zkoumaným fenoménem, nikoli teorií. Je tomu tak proto, abychom nechali prostor pro „vynoření“ toho, co je pro nás významné, aniž bychom to dopředu jakkoli označovali.

Pojem zakotvená teorie tedy označuje strategii výzkumu a také způsob analýzy získaných dat. Výzkumník, vybaven znalostmi v určité oblasti, sbírá data v terénu a snaží se v nich hledat zobecnitelnější zákonitosti. Metodami pro sběr dat jsou rozhovory, záznamy pozorování nebo i psané dokumenty. Výzkumník sbírá data až do doby teoretické saturace. To znamená, že přestane se sběrem dat ve chvíli, kdy mu již další a další data nepřináší žádné nové informace, pouze se opakují již získané.

Etnografický výzkum

Etnografický výzkum je založen na pozorování a dokumentaci každodenních činností lidí a na vedení rozhovorů s nimi. Cílem je získání celostního pohledu na určitou skupinu, instituci či společnost (kulturu). Charakteristickou otázkou, kterou se snaží zodpovědět, je: Jak jedinci společně vytváří sociální zkušenost? Jaké kulturní charakteristiky daná skupiny lidí či kulturní scéna má? Podle toho, jak velkou skupinu výzkumník zkoumá, dělíme studie na makroetnografické, kdy se zaměřuje na velkou skupinu, například na celou kulturu, a na mikroetnografické, kde zkoumá pouze malou sociální jednotku.

Etnografická studie je často provedena obdobně jako případová studie. Vyznačuje se delším pobytem výzkumníka v terénu, pružnou strategií (přizpůsobení postupu výzkumu, shromažďování dat a nároků situace) a etnografické psaní, kterým rozumíme zaznamenávání pozorovaného, slyšeného i prožitého.

Notoricky známým příkladem, který se udává u etnografických studií, je, když se výzkumník nechá zavřít do věznice a snaží se pozorovat rituály, hierarchii a běžné aktivity v tomto prostředí.

Biografický výzkum

Biografický výzkum můžeme považovat za specifickou verzi případové studie, ale Hendl (2016) ji uvádí samostatně. Výzkumník se snaží rekonstruovat a interpretovat průběh života jedince. Využívá k tomu kontrolovaně shromažďované zdroje, jako například přepisy rozhovorů, poznatky z dlouhodobého pozorování, dopisy, deníky, cestovní zprávy, soudní dokumenty a podobně. Biografický výzkum se může zabývat například vývojem člověka či nějakého druhu terapie. Poprvé byl biografický přístup použit v roce 1918 autory Thomasem a Znanieckim ve studii Polský sedlák v Evropě a Americe.

Akční výzkum

Jedná se o takový přístup k výzkumu, kdy výzkumníci i zkoumaní mají v průběhu realizace rovnocenné partnerské postavení. Podílejí se tedy stejnou měrou na vyhodnocení a interpretaci výsledků. Klíčovou charakteristikou je, že jsou témata zkoumání vztažena k praxi. Díky tomu je docíleno toho, že snahy o pochopení a změnu (jinak řečeno výzkum a praxe) jdou ruku v ruce.

Proces vytváření výzkumu je obvykle cyklický (v podobných krocích se opakují podobné sekvence), zúčastněný (již výše zmíněná účast klientů i účastníků v partnerském vztahu), kvalitativní (častěji využívány kvalitativní metody) a reflektivní (na konci každého cyklu je kriticky reflektován proces a výsledek).

Kritický výzkum

Kritický výzkum je velmi blízko akčnímu výzkumu. Jeho zkoumání je hodnotově orientováno a následně se snaží o aplikaci výsledků s cílem změny. Věnuje se skupinám a jedincům ve společnosti, kteří jsou utlačovaní a na okraji. Jeho cílem je "posílení sebevědomí a aktivity (empowerment) těch, kteří jsou zkoumáni, tedy poskytnutí jim takových poznatků, aby mohli demystifikovat a kritizovat své společenské podmínky a navrhnout akce, jež by zlepšily jejich životy (Hendl, 2016, str. 144)."

Historický výzkum

Historické studie zkoumají to, co se stalo v minulosti. Umožňují výzkumníkovi pochopit lidské chování a myšlení. Zabraňují tak tomu, aby výzkumník byl izolován pouze v přítomnosti.

Na poli psychologie se objevuje tento přístup například v oblasti psychohistorie, jejímž zakladatelem je americký autor Lloyd deMause. Toto odvětví se snaží o pochopení psychologických motivací historických událostí. Snaží se o to skrze kombinaci poznatků z psychoterapie a z metodologie sociálních věd. Usiluje o porozumění psychologických důvodů jednání skupin, ať už týká sociálních či politických změn.

V jejím zájmu jsou především tři oblasti. První z nich je historie dětství, kde si klade otázky týkající se složení rodiny, výchovy, hodnoty dítěte ve společnosti a změnám pohledu na zneužívání a zanedbávání dětí. Druhou je tzv. psychobiografie, která se snaží pochopit konkrétní historické postavy a jejich historický kontext. Poslední je skupinová psychohistorie. Ta usiluje o pochopení jednání velkých skupin či národů v oblasti politiky i každodenního života.

Zkoumání dokumentů

Hendl (2016) řadí mezi typy kvalitativního výzkumu i zkoumání dokumentů. Můžeme o něm uvažovat jako o nereaktivním způsobu sběru dat. Výzkumník může analyzovat různé články z novin, záznamy projevů, deníky, knihy, obrazy, plakáty, filmy, fotografie. Obecně dokumenty rozumíme jakékoliv stopy lidské existence.

Dokumenty mají různou výpovědní hodnotu, která je obvykle posuzována dle šesti kritérií. Za prvé je to typ dokumentu (např. úřední listina je spolehlivější než novinový článek), pak se díváme na vnější znaky dokumentu (vnější zpracování, stav apod.), vnitřní znaky dokumentu (zabývá se obsahem - spolehlivost a přesnost údajů, porozumění výzkumníka výpovědi dokumentu), intencionalita dokumentu (proč dokument vznikl), blízkost dokumentu k tomu, co zkoumáme (časová prostorová, sociální vzdálenost od zkoumané události, osoby), původ dokumentu (místo nalezení, místo vzniku apod.).

Typy kvantitativního výzkumu

Orientační výzkum

Orientační výzkum je nejjednodušším typem kvantitativního výzkumu. Nesnaží se o ověření hypotézy, ale pouze o zjištění určitých hodnot (např. zjistit počet lidí, kteří v životě prodělali depresi, kolik sexuálních partnerů lidé za život vystřídají). Zachycuje kvantitativních údajů, které nám říkají co je vlastně normální (běžné). Typickým příkladem jsou epidemiologické studie. Orientační výzkum může být nazván různými jmény. Používáme také pojem sonda, systematické či naturalistické pozorování, terénní studie, etnografická studie, mapující výzkum.

Jak si můžeme představit pozorovací studii? Využijeme ji v případě, že se chceme dozvědět něco o přirozeném chování lidí nebo zvířat, a zmapovat, jak často nebo kdy dělají určité věci. Pro realizaci pozorování je vhodné mít seznam chování, které budeme pozorovat. Užitečným se ukazuje i více pozorovatelů, kteří pak mohou srovnat, zda souhlasí jejich záznamy. Získáme tak údaj zvaný křížová spolehlivost mezi hodnotiteli. Ta nám říká, jak dobrá pozorování našich hodnotitelů byla. Omezeními pozorovacích studií jsou ta samá, jako u metody pozorování. Příkladem situací, kdy bychom takový design využili, může být sledování násilí v televizi nebo pozorování nákupního chování lidí v obchodech.

Korelační výzkum

Korelační výzkumy se pokouší ověřit vztah mezi nějakými jevy. Můžeme například pozorovat, jestli je nějaký vztah mezi školními známkami a časem stráveným učením. Nebo se můžeme snažit ověřit, zda je vztah mezi výsledky žáků a pozorností, kterou jim v hodinách věnují učitelé.

Korelace nám říkají, jak dalece jsou dvě proměnné vzájemně propojeny. Díky korelacím můžeme dospět k jednomu ze tří závěrů:

1. Mezi korelovanými proměnnými neexistuje žádný vztah.
2. Mezi proměnnými existuje kladný vztah – např. čím více se člověk učí, tím lepší známka; čím více pozornosti učitele, tím lepší výsledky.
3. Mezi proměnnými nalezneme záporný vztah – např. čím více se člověk učí, tím horší má výsledky; čím více pozornosti, tím horší výsledky.

Na jedno si však musíme dát pozor: Korelace neznamená kauzalitu! Závěrem, který můžeme říci na základě korelace je, že mezi námi měřenými proměnnými existuje vztah, nevíme však nic o jejich závislosti. Vyplývá první z druhé? Nebo druhá z první? O takovém příčinném vztahu se můžeme dozvědět pomocí experimentálního výzkumu. Také je možné, že za oběma proměnnými stojí třetí proměnná, která ovlivňuje obě (tzv. tertium quid).

Proč se tedy korelační výzkumy užívají, když nám neříkají nic o příčinnosti? Jednou z odpovědí je to, že nám umožňují efektivně predikovat. Jestliže zjistíme, že jeden jev je velmi dobře spojen s druhým, pak nám stačí zpozorovat jeden z nich, a díky tomu dokážeme předpovědět výskyt či míru výskytu druhého jevu.

A ještě jedna poznámka ke korelacím: Počítání korelací by měly být založeny na zdravém rozumu. U některých proměnných může jedna křivka kopírovat druhou až s mrazivou přesností, ale je to pouze dílo náhody. Můžeme například korelovat počet filmů, které natočil Nicolas Cage a počet utopených lidí v bazénu v USA (66.6 %, obr. 1),

Obr. 1

množství peněz utracených vládou na vesmírný, výzkumný a technologie a počet sebevražd oběšením, uškrcením a udušením (99,79 %, obr. 2)

Obr. 2

nebo množství sýra snězeného na člověka a počet těch, kteří zemřeli zamotáním se do prostěradla (94,71 %, obr. 3).

Obr. 3

Kvaziexperimentální výzkum

Kvaziexperimenty nejsou experimenty v pravém slova smyslu. Výzkumník totiž nemanipuluje proměnnými, ale nechává volný průběh a čeká, až se změní samy. Pak pozoruje výsledky.

Představme si situaci, že bychom chtěli pozorovat to, zda výhra v loterii přinesla lidem štěstí. Nerozřadíme ale své dobrovolníky náhodně do dvou skupin, kde jedné skupině peníze dáme a druhé ne, ale budeme sledovat ty účastníky studie, kteří náhodou skutečně vyhráli. Výzkumník v kvaziexperimentu nevybírá zúčastněné osoby ve výzkumu předem, ale až poté, co se jim něco přihodilo.

Z toho můžeme odvodit, že v kvaziexperimentálním typu jsou tedy pozorovány následky nějaké události, za kterou výzkumník nemůže (např. míra prožívaného štěstí po výhře v loterii). Participanti nejsou následně přiřazeni do experimentální skupiny (randomizace) jako v experimentu, ale jsou nominováni na základě již existující charakteristik probíhajících v přirozených podmínkách. Tento design je velmi důležitý například u výzkumů, kde z etických hledisek nemůžeme ovlivňovat nezávislou proměnnou. Představme si například, že bychom chtěli zkoumat nemoci či postižení, a nakazili bychom tedy polovinu našich dobrovolníků nebezpečnou chorobou, abychom je mohli pozorovat. Přes etickou komisi by to rozhodně neprošlo. Co ale udělat můžeme, je pozorovat člověka, který se již touto chorobou někde nakazil.

Nevýhodou tohoto přístupu je, že má nižší vnitřní validitu než experiment. To je z toho důvodu, že je náchylnější k intervenujícím proměnným z důvodu nenáhodného rozřazení do skupin.

Více o kvaziexperimentech jako metodě v otázce 19. Kvaziexperimentální studie „ex post facto“ – typy, možnosti a meze.

Experimentální výzkum

Experimentální výzkum je takový, kde využíváme metodu experimentu. Jedná se o jedinou metodu, kde jsme schopni prověřit, zda je jeden fenomén příčinou druhého (např. zda je jev A příčinou jevu B). Podstatou experimentu je, že manipulujeme s nezávislou proměnnou, sledujeme, jak se díky manipulaci mění závislá proměnná, a k tomu držíme pod kontrolou jakékoliv další proměnné, které nám do experimentu mohou vstupovat.

V rámci experimentálního výzkumu existují podrobné experimentální studie, které se snaží ověřit více hypotéz nebo teorii skrze větší množství experimentů. Jedná se o studie, které jsou svou charakteristikou komplexní a postihují řadu souvislostí.^[zdroj?]

Můžeme se také setkat s tzv. experimentem ex post facto, kdy pozorujeme jev až poté, co se projevil, nemáme tedy v naších rukách manipulaci. Například chceme zkoumat vliv kouření na výskyt rakoviny, nepřiřadíme účastníky náhodně do skupin, z nichž jedna začne povinně kouřit určité množství cigaret a druhá nikoliv. Najdeme kuřáky a nekuřáky, tedy neovlivníme rozdělení do skupin. To je dáno naší nezávislou proměnnou (kuřáctví/nekuřáctví). Tento typ experimentu řadíme ale do kvaziexperimentu.

Více o metodě experimentu v otázce č. 20. Experimenty – typy, možnosti a meze.

Odkazy

Použitá literatura

• Ferjenčík, Ján. Úvod do metodologie psychologického výzkumu: jak zkoumat lidskou duši. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7178-367-6.
• Hendl, J. (2016). Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace (Čtvrté, přepracované a rozšířené vydání). Praha: Portál.
• Phineas Gage. (2017). Phineas Gage [Online]. In Alchetron: Free Social Encyclopedia for the World. Retrieved from https://alchetron.com/Phineas-Gage-1148002-W
• Psychohistory. (2017, August 24). In Wikipedia, The Free Encyclopedia. Retrieved 08:27, August 30, 2017 , from https://en.wikipedia.org/w/index.php?title=Psychohistory&oldid=797040943
• Strauss, A. L., & Corbin, J. (1999). Základy kvalitativního výzkumu: postupy a techniky metody zakotvené teorie. Sdružení Podané ruce.
• Švaříček, R., & Šeďová, K. (2014). Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách (Vyd. 2.). Praha: Portál.
• Vigen, T. Spurious Correlations [Online]. Retrieved August 30, 2017, from http://www.tylervigen.com/spurious-correlations
• Walker, Ian. Výzkumné metody a statistika. Praha: Grada, 2013. Z pohledu psychologie. ISBN 978-80-247-3920-5.

Externí odkazy a doporučená literatura

Tyto knihy obsahují četné informace navíc k typům kvalitativních výzkumů, včetně konkrétních příkladů aplikace typů:

• Hendl, J. (2016). Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace (Čtvrté, přepracované a rozšířené vydání). Praha: Portál.
• Švaříček, R., & Šeďová, K. (2014). Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách (Vyd. 2.). Praha: Portál.

K případovým studiím: Dokument The Boy Who Can't Forget (2012) o chlapci s hyperthymésií, který si pamatuje vše od svých deseti let.

Oficiální stránky Asociace pro psychohistorii.

Související články

• 3. Kvalitativní a kvantitativní výzkum, vzájemné porovnání
• 14. Metody sběru dat – vzájemné porovnání
• 15. Pozorování – typy, možnosti a meze
• 16. Analýza stop a výsledků činnosti – typy, možnosti a meze
• 17. Rozhovor – typy, možnosti a meze
• 18. Psychologické testy – typy, možnosti a meze
• 19. Kvaziexperimentální studie „ex post facto“ – typy, možnosti a meze
• 20. Experimenty – typy, možnosti a meze
• 23. Sběr a zpracování dat v kvalitativních studiích
• 24. Sběr a zpracování dat v kvantitativních studiích
• 26. Interpretace dat

Klíčová slova

metodologie - kvalitativní výzkum - kvantitativní výzkum